Fajn, ten poslední článek jsem trochu přehnala, uznávám. A omlouvám se za to. Měla jsem vztek (ale mimochodem, nebyl to momentální záchvat, bylo to prostě vyvrcholení víc jak půl roku rostoucí frustrace, kterou už jsem prostě nedokázala držet v sobě), což mě ve vašich očích neomlouvá jen proto, že mě pořádně neznáte. Já jsem beran. A cholerik. Když jednou vybuchnu, tak vážně vybuchnu. A říkám věci, co tak nemyslím. Nebo aspoň ne docela.
Nečekám, že to, co vám chci vysvětlit, pochopíte. Upřímně pochybuju, že je tu vůbec někdo, kdo si ještě pamatuje starou chatovací místnost HIM & The Rasmus, která byla na Lidech. (Mimochodem, poznala jsem v ní spoustu skvělejch lidí, s některejma z nich se dodneška bavím, i když s většinou jen občas.) Pochybuju, že si pamatujete na módu diskusních fór o finskejch kapelách, která vznikla v roce 2006. Pochybuju, že jste někdy byli na stařičkým a dávno nefunkčním fóru Negative, který jsem tak nějak vedla a kde jsem vlastně začínala psát, kde vznikaly první moje komedie, kam jsem všechno házela ještě předtím, než jsem na Finn vůbec pomyslela. Já si na tohle všechno vzpomínám. Bylo mi šestnáct, sedmnáct, osmnáct... Byly to skvělý časy, vážně. Tehdy se tu o Finech vcelku vědělo, lidi se zajímali. Pak to začalo upadat.
Když jsem zakládala Finn, měla jsem v hlavě jistou vizi. Chtěla jsem, aby to bylo místo, kde by všichni, nejen já, mohli zveřejňovat svoje fanfiction. Pár se jich našlo, ale byli to prakticky výhradně lidi, co jsem znala. Někdo mi poskytnul pár one-shotů, někdo víc, někdo zkusil i kapitolovku, ale většina z nich zůstala nedokončená. Moje vize se rozpadla v prach a já byla na všechno sama. Nevím, jestli si to někdo z vás pamatuje, ale v dobách největší 'slávy' ještě na původním serveru se na finnu objevovaly zároveň dvě kapitolovky (každý týden dva díly od každé), plus někdy ještě one-shot. Pak, když jsem přestala mít tolik času, to bylo většinou po kapitole, plus one-shoty. Pořád toho bylo docela dost, takže čtenáři byli spokojení. Autorka už míň.
Víte, říká se, že člověka nepochopíte, dokud neujdete pár kilometrů v jeho botách, nebo tak nějak. Řeknu vám to upřímně, v mých botách byste rozhodně jít nechtěli. Jsou už zatraceně prošlapaný. Roky a roky jsem Finnu dávala všechno. Veškerou energii, krev, pot a slzy. Dobře, krev ne až tak doslova. Maximálně, když jsem se řízla o papír. Psala jsem, když jsem byla vyčerpaná, psala jsem, když mi bylo mizerně, když jsem se měla učit. Bylo to ještě na fóru, když z Negative odešel Christus (schválně, kdo si vážně PAMATUJE tohle, když je to už víc jak pět let?) a já se z toho na pár dní slušně sesypala. Pak jsem se musela oklepat a pokračovat v psaní Story, jako by se nic nedělo a všechno bylo v pohodě. Show must go on.
V průběhu času se na mě psaní na Finn podepisovalo. Měla jsem nápady (a mimochodem, pořád je mám, jsou tu všechny sepsaný a já se na ně jen dívám a představuju si, jak kurva dobrý to mohlo bejt, kdybych to měla čas napsat), ale ne vůli psát. Ale nutila jsem se do toho. Někdy to stálo spoustu nervů. Někdy jsem vyloženě šílela, když jsem den předtím, než měl vyjít tehdy ještě pravidelný one-shot, seděla do půlnoci u počítače a snažila se ho sesmolit. Bylo to těžký. Ale měla jsem to ráda. Milovala jsem to. A milovala jsem Finy.
Hádám, že jako čtenáři nikdy nemůžete pochopit, jaký to bylo, vidět Finn upadat. Ne, tohle není o komentářích, tohle není o návštěvách. Tohle je prostě o mojí ztrátě vůle. O tom, jak mě postupně přestali bavit úplně všechny moje dřív milovaný kapely. Dneska, zhruba před hodinkou, se to završilo, když jsem si pustila novej song a video novejch Saturnettes, co na facebooku sdílel Jann Wilde, a pomyslela si, že je to pěkná kravina, a že ani ten song za moc nestojí. Správně. Už ani ten Wilďák mě nebaví. A možná víte, jak jsem ho dřív milovala.
Ne, tohle není o vás. Tohle je o mně. Tohle je o tom, že vidím něco, co jsem v době svýho dospívání a raný dospělosti vážně milovala, jít do háje, aniž bych se dokázala přimět s tím něco udělat. Nevíte, jak je to těžký. Možná to pochopíte, až jednou zjistíte, že vás nebaví něco, co jste minimálně pět let vášnivě milovali. Přeju vám, abyste to pochopit nemuseli. Protože je to vážně k zešílení.
Je k zešílení pustit si Negative a hledat chyby. Na starejch písničkách, prosím pěkně. Těch před patnáctým lednem 2008. Těch, do kterých jste se zamilovali, když vám bylo patnáct. Je to život, já vím. Prostě osobnostní vývoj. Je normální, že u mě o osm let později mají přednost Sabaton, Alice Cooper, Def Leppard, Europe... Je to normální, ale stejně to bolí.
Mimochodem, víte, že někdy v těhle dnech je to přesně osm let, co jsem poprvé slyšela Negative? Jo. The Moment of Our Love. A bylo to, jak už jsem to milionkrát říkala. Zpěvačka s podezřele hlubokým hlasem. Vážně má ten chlap RŮŽOVOU kytaru? A ten šílenec zase fialovou basovku?
Nostalgie, nostalgie, nostalgie. Zase jednou.
Ale teď už se dostávám někam, kam jsem se vážně dostat nechtěla. Vážně se tu nechci litovat. Chci jen poprosit, abyste mě pochopili. A abyste mi možná odpustili, že jsem byla taková mrcha. No jo, to já prostě už někdy jsem. Ale teď víte proč.
Není to tak, že bych si nevážila těch pár čtenářů. Přísahám, že si vás vážím. Ale je těžký přimět se psát o něčem, co vás už nezajímá, pro pár nadšenců, když víte, že to, co vás baví, čte mnohem víc lidí. Věřte, že kdybych Finy milovala tak, jako jsem je milovala kdysi, tak kvůli komentářům ani neceknu, nebo si maximálně mírně postěžuju.
A mimochodem, dělám to zase. Píšu sem a vysvětluju vám to, když mám asi tak tři hodiny na upletení náramku, na kterej mám objednávku, a to ještě musím uvařit oběd. Oh, well. Asi jsem přece jen pořád stejná.
Tak jo. Omlouvám se ještě jednou. A myslím to vážně.
Třeba se mi nakonec podaří dokopat se aspoň k nějakýmu z těch nesepsanejch námětů. A kdyby náhodou jo, budu ráda, když si to přečtete. Fakt...
